„Čeho se na nás dopustí druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ François de la Rochefoucauld

Doufám, že to neznáte.

Když zradí partner, přebolí to, konečně najdete si lepšího.

Když zklame přítel, objevíte nového – na světě je 7 miliard lidí.

Když Vás otráví okolí, zaměstnavatel, je to lapálie, i ty můžete vyměnit.

V každé ráně, kterou nám uštědří někdo jiný, můžeme najít nějaký klad a motivaci. Vždy se s tím můžeme vyrovnat, protože ta podpásovka přišla odjinud. Nepřítel je tam, můžeme ukazovat ven. Zavřeme-li své oči, uši, vzpomínky, koneckonců i dveře na petlici, nebude na nás už moct.

Ale co když tím, kdo nám podrazil pravou nohu, byla naše levá noha? Co když jsme zavinili fatální chybu, kterou nejde vrátit ani vymazat z hlavy? Copak sebe můžeme vyměnit jako partnera, přítele, zaměstnavateli? Jak chceme jít dál, když tím největším škůdcem jsme si stali sami?

Možná tu úzkost znáte. Je to těch prvních 5 sekund poté, co…

… jste se nezvladatelně natláskali dorty po týdenní tvrdé dietě.

… partner práskl dveřmi a Vy už víte, že se nevrátí.

… jste neuvážlivostí ztratili důvěru přátel, poprvé a navždy.

… máte pocit, že hanbou nevydržíte ve své vlastní kůži.

Jak v takové chvíli něco budovat, když se nám nehroutí zdi ani základy, ale zedník sám? Jak odsoudit viníka, když viníkem je sám soudce? Jak před viníkem utéct, když je všude tam, kde jsme my?

Bývají to jiné chyby, než nad kterými mávneme rukou a poučíme se. Jsou to chyby, které nepřinášejí nic dobrého, kromě zjištění, že je nechceme udělat znovu. Časem, který hojí všechny rány, už nevadí ani ten pád, po němž jsme si rozbili koleno, ale ta jizva, která zůstává. Tou duševní jizvou je pocit, že jsme něco důležitého nezvládli. O to méně si věříme dál. Bojíme se nového kroku, aby nepřinesl nové zklamání. Jednou hrubkou pak platíme navždy.

Pevně doufám, že nevíte, o jakém pocitu je řeč, a následující řádky nikdy nebudete potřebovat. Pokud ano, ať Vám pomůže šest postupných kroků.

1. Pocit je jen pocit. Ne skutečnost

Popíšu první moment: Cítíme se pod psa a instinktivně se rozhlížíme kolem. Honem najít někoho, koho ze všeho obvinit nebo koho svým pocitem zatížit. Prásknout na sociální síť, co se stalo. Zneužít jiné lidi. Poprskat jich co nejvíc svým traumatem. Vynucovat si soucit v bláhové víře, že se tím něco vyřeší.

Odpusťte ten příměr, ale hovínka se nikdy nezbavíme tím, že ho rozmažeme po jiných nebo rozšlapeme. Obvykle v místnosti začne zapáchat ještě víc. Než trousit problém je daleko lepší analyzovat ho sám. Říct si, proč se tak cítíme. Nemyslím příčinu, ale následek. Budiž, stalo se. Ale proč vůbec teď tak uvažujeme? Co kdybychom se pokusili na problém ne reagovat, ale vyřešit ho? U hovínka je přece také primárně jedno, jaký pes to dílo natropil, a hledat páníčka – zápach tím nezmizí, spíše se mezitím ještě více rozšíří.

Uvědomme si, že náš život je naše odpovědnost. Náš život definují ne události, které se v něm dějí, ale způsob, jak ty události vnímáme. Jak to, že mnozí lidé v luxusní Evropě jsou méně šťastní než mnozí lidé v neluxusní Africe? Je snad život Afričanů lepší? No, na tom přece VŮBEC nezáleží. Záleží na tom, jak svůj život cítí. Kdo se cítí šťastně, má šťastný život.

Pamatujme si, že i když nemůžeme změnit jakoukoli skutečnost, můžeme změnit svůj přístup k ní. A nejlegračnější je, že když změníme přístup, tedy to, jak věci vidíme, „změní“ se i věci samotné. (Toto mě naučil můj syn. Když jsme se na Maledivách nemohli zbavit ještěrky ve vilce, řekl: „Ale tati, tak jí budeme říkat Karel a odteď bude naše.“ A z vetřelce se stal mazlíček…)

2) Co se děje, když se pitváme ve včerejšku? 

2. Včerejší špatné zprávy nestojí za prožívání

Neexistuje lepší způsob, jak prožít dnešek, než neřešit to, co mohlo být nebo mělo být včera. Na ničem z toho totiž nezáleží. Rozhoduje, že se to nestalo. Nebo že se stalo něco jiného. Budiž. Basta.

Budeme-li se stále pitvat ve včerejšku, chováme se jako řidič, který jednou nohou stojí na brzdě a diví se, že mu auto nejede, i když druhou túruje plyn. Ani v životě to totiž nikdy není 50 : 50. Brzda je vždy silnější než plyn a auto našeho života se nehne, dokud neodbrzdíme.

Nepříjemné pocity se nás pustí jen tehdy, když se zbavíme špatné minulosti. Prostě uvolněme svou lítost. Skartujme včerejší frustrace. Zvedněme (nebo odřízněme) staré kotvy – protože nás připravují o všechny nové začátky.

Definujme si, čeho se chceme zbavit. A zbavme se toho. Je to jednoduché:

3. Cítit se mizerně je znamení, že je čas na změnu

Může to být změna perspektivy, tedy úhlu pohledu.

Změna cílů.

Změna návyků.

Ať je to cokoli, všimněte si, že společný jmenovatel zní ZMĚNA. Tedy začít dělat něco jinak. To je klíčové. Špatné pocity nám totiž sdělují, že to, jak aktuálně žijeme, nebude dál fungovat. Jestliže si opakovaně klademe tutéž otázku, nejspíš jsme na ni svým dosavadním životem nenalezli odpověď.

Ano, změna vyžaduje především odvahu. Přijmout odpovědnost za krok, který uděláme. Proč to tak dramatizuji? Protože ta změna může bolet. Jako když odcházíme z práce, která nás štvala, ale nechali jsme v ní kus života. Nebo od partnera, který byl na baterky, ale ne vždycky byl jen mizera.

Jo, může to bolet. Ale věřte, že nic nebolí víc než motání se v začarovaném kruhu při vědomí, že kde žijeme, není místo, kde bychom mohli být šťastni.

4. Svůj život si budujeme sami

U každé změny rádi bereme ohledy na jiné. A to nám brání takové změny činit. Vždyť co na to asi řeknou ostatní? Jak budu před nimi vypadat? Jak jim to vůbec oznámit? – moříme si hlavu hloupostí, která je problém jen pro nás.

Budu teď chvíli sobecký, ale… Budeme-li se nepřetržitě snažit vyprošovat si ocenění u někoho jiného, zapomeneme, jakou hodnotu sami před sebou máme. Když se budeme řídit jen tím, co by (asi) ostatní chtěli, staneme se jejich zajatci. Rukojmími svých představ, domněnek, kdyby. Ne, takhle ne.

Vypusťme ostatní. Pokud to byli opravdu bezpodmíneční přátelé, pak při nás budou stát vždy, až naše rozhodnutí bude jakékoli, hlavně když bude naše. Protože odpovědnost za své rozhodnutí si beztak neseme sami. My platíme všechny své účty, nikomu jinému faktura od našeho života nechodí.

Svou svobodu nehledejme nikde okolo, jen ve své vlastní hlavě. Tam je naše pravda, naše štěstí, odpověď na to, co bychom měli. Aktualizujme žebříček svých hodnot podle toho, co je pro nás v této chvíli podstatné. Podle toho, co nám přináší energii. Pišme si svá vlastní pravidla. Hledejme své vlastní cesty. Nikdo to neudělá lépe než my, protože my nejlépe víme, co potřebujeme.

Svoboda je odpovědnost. Ale také báječná moc. Představte si, že bez ohledu na to, jakým kalištěm teď procházíte, si za pár let budete moct říct: Byl jsem na hraně, ale SÁM jsem se dostal z nejhoršího. Nic nechutná lépe, než když SAMI dosáhneme úspěchu, štěstí, bohatství (v jakékoli podobě). Teprve pak vlastně poděkujeme za úskalí, kterými jsme se museli přebrodit. Tím spíše, když jsme si je nadrobili my. Protože se díky tomu, paradoxně, posouváme.

5) Bojíte se, jste nenormální a že to takto nemá být?

5. Život spočívá v cestě, ne v cíli

Připadáte si nenormální tím, co prožíváte? Pardon, a co kdybychom pustili z hlavy všechno, co by podle jiných teď ve Vašem životě mělo, či mohlo být?

Na světě existuje 1 spravedlnost. Každý máme svůj život. Ať jiným připadá divný nebo směšný, je náš – pro nás může mít smysl tak, jak ho žijeme. Jiné to nemusí trápit, oni si přece mohou do zbláznění hrát se svým životem.

Život může být obtížný. Ale ne k nesnesení. Možná je dobrodružný, možná plný napětí, ale to jsou nejsledovanější žánry v kině, protože jsou zajímavé. A pak komedie – i svůj život si nadhledem můžeme zlehčit. Je to jen na nás.

Můžeme se rozhodnout, že se budeme smát i tomu, jak to teď nezvládáme. Krokům, které teď neohrabaně činíme. Panejo, my jsme ale břídilové, co? Nemračme se dlouho, jedno Vám totiž mohu zaručit: vše se mění. Když nikdo jiný, čas se o to postará, to mi věřte. A změní i náš pohled. Tak jako když jsme smrtelně vážně brali, že se nám v dětství bortila věž z kostek. Tehdy to byl náš celý svět. Nyní se nad těmi vzpomínkami usmíváme.

I to je život. Dnes vztekat se a plakat nad „koncem světa“, který čas změní v malichernost. Myslíte, že zrovna Váš problém čas nezjemní? Ale Vy ješito!

6. Zesilujeme a vyhrabáváme se víc, než si myslíme

Velikost všech objevů si lidé uvědomili až po čase. Vincent Van Gogh za svůj život prodal 1 (slovy jeden) obraz. Ve 37 letech spáchal sebevraždu se slovy La tristesse durera toujours, tedy Smutek potrvá navždy. Cítil se nedoceněný a neznámý. Ukvapil se. Dnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších malířů historie a Nizozemci byl označen za nejznámější postavu své země.

I my si zlepšení musíme vyčekat. Je dobře, že život hned nepromíjí chyby. Že nám v nich máchá čenich – i my to děláme štěňatům, aby si to dlouho pamatovala. Nevzpírejme se tomu. Přijměme to. A všímejme si, že kdykoli jdou věci nejhůř, jak mohou jít, zrovna v té chvíli ze sebe vymačkáváme to nejlepší. Kdykoli jsme na dně, hledáme ještě zbytky sil. Kdykoli s těžkým břemenem nemůžeme udělat velký krok, zkoušíme alespoň malý. V každé chvíli může být člověk tak silný, aby to ještě nevzdal. A ještě to spolu zkusil.

Povím Vám, co je teď nejdůležitější na světě: příští krok. Nikdy nezáleží na tom, jak velký bude. Stačí, že bude největší, jaký zvládneme. V jakékoli oblasti lidského naplnění platí, že na příštím kroku záleží vždycky nejvíc.

Jak úspěšní lidé překonávají problémy, o tom je tištěný magazín FC. Nabízí jiný obsah než tento web, články z časopisu nepublikujeme na internetu a naopak. Vychází každé dva měsíce a není v žádné trafice. Zasíláme ho na adresu pouze našim čtenářům přihlášeným zde.

Pro všechny, kdo přemýšlí o vlastním podnikání, ale nevědí, jak začít, natož pokračovat, jsme otevřeli unikátní online školu, First Class Academy. Vstoupit můžete zdarma zde.

© Petr Casanova