Proč jsme závislí na upírech
Proč jsme závislí na upírech: 8 hranic ve vztahu, za které zlo už nepouštějme
„Jauvajs,“ sykla. Ženám jsem zvyklý přikládat alkohol k ústům, ne na odřeniny.
Zbil ji. Ne poprvé. Ale pokaždé je to naposledy. „Už nikdy se to nestane,“ prosí ji na kolenou, ale stane se to vždycky zase. Majka není hloupá, ale zamilovaná. Trpělivě upíjí z kalichu hořkosti, který je naplněný až po okraj. Nelze jí pomoct. Ten kalich musí přetéct. Muž, který ji vysává, musí udělat ještě něco horšího. A on to udělá. Jako ve fotbale každý tým hraje tak, jak mu soupeř dovolí, i ve vztahu testujeme, co nám ještě projde. Než mantinel praskne.
Mám kamarádky, kteří mají gamblery. Kamarády, kteří mají alkoholičky. Vždy jedna strana slibuje a druhá to trpí. Neposlouchá své rodiče, že si kazí život, marní čas. Omlouvá chyby druhého – buď je nechce vidět, nebo se snaží vidět i něco jiného. Třeba to, jak se partner v záchvatu normálnosti chová skvěle k rodině. „Ale Petře, on není vždycky zlý. Někdy mi i netluče,“ usazuje mě Majka. Na odchodu byla zatím jen jednou. To když manžel ztloukl bezdůvodně i jejich dceru – protože Majka se zavřela na záchodě a dcera se zamknout zapomněla. To Majku bolelo paradoxně víc.
Ptáte se: Kam ti lidé dali rozum? Ale oni jsou zamilovaní, opakuji. V lásce nemá rozum místo. Láska nevidí černo-bíle, vnímá barevný, plastický svět. Lidé v něm nejsou jen špatní, nebo jen dobří. Láska je velmi benevolentní. Ostatně k lásce patří svým způsobem i utrpení.
Říkám upíři těm lidem, kteří si v tomhle prostředí libují. Vysávají druhé z energie, důvěry, peněz a ti poškození jsou na nich závislejší tím více, čím více jsou vysáváni. Ženy navíc mnohdy otevírají svým mateřský pud, touží po záchraně druhého a v téchvíli tolerují i netolerovatelné. Ženy rády věří. Věří v lepší. Mají trpělivost. S dětmi i déle než osmnáct let.
Vážím si všech, kdo s upíry umějí žít. Všech, kdo na lidech, kteří jim zjevně ubližují, ať fyzicky nebo duševně, dokážou stále nalézt to dobré. Všech, kdo se vlastním utrpením dokážou obětovat pro děti. Ještě více si ale vážím času. A své energie. Obojí upíři kradou.
Dostávám otázky, kde je ta hranice (ne)snesitelnosti špatného vztahu. Co ještě unést? A co už je příliš? Kam až je dobré se obětovat a kde už ztrácím svůj vlastní život? Kde ještě je pro děti dobře existovat v nefunkční rodině a kde už jsou vypjaté emoce a řežby dětem na škodu?
Předně, je důležité pochopit, že láska není o nalezení dokonalé osoby. Dokonalá osoba neexistuje. Láska je o nalezení tak nedokonalé osoby, se kterou je možné pracovat na dokonalém vztahu. Láska je o práci. Tak jako úspěch. Tak jako kariéra. Jako cokoli, co za to stojí.
Kde by měla být ta hranice, s jakým partnerem ještě stojí za to pracovat na vztahu?
1. mez: Oba ještě respektují své rozdíly
Říká se, že protiklady se přitahují. Není to zcela přesné, protože ve vztahu nemusejí být partneři úplně protikladní. Ale vždycky jsou jiní. Všichni na světě jsou různí. Nemůžeme spolu bezvýhradně souhlasit, mnohdy si budeme nerozumět a ucítíme, jak to skřípe, ale jinak to být nemůže, když máme jinou minulost, jinou výchovu, jiné zážitky, jiné zkušenosti, jinou metodiku rozhodování. O snech ani nemluvě. A právě proto lidé ve správném vztahu spolu dokážou nesouhlasit. Dokážou se v maličkostech rozejít. To vůbec nevadí.
Co mají sladěné, jsou životní cíle. Neznamená to, že musejí vyznávat stejnou barvu nebo hudbu. Na lodi může mít každý svou čepici a námořnické triko. Ale táhnout musejí za jeden provaz, zabírat za jedno veslo a držet jeden kurz. Není možné, aby na kole jeden šlapal a druhý brzdil. Takové kolo prostě nejede.
Neočekávejme, že partner schválí všechna naše rozhodnutí. A my jeho. Oba máme svou pravdu, ale vtip je v tom, že respektujeme názor druhého. Ve vztahu nikdy nelze druhého přehlasovat. Existuje buď jednoznačná shoda, nebo jednoznačná neshoda. A je to dobře. Partneři jsou nuceni nalézat konstruktivní řešení. Nikde člověk neroste tak rychle jako ve vztahu. Ve vztahu není možné se nechat zaměstnat a pak alibisticky pomlouvat svého „šéfa“.
A to je přesně ta hranice. Jeden respektuje svobodu druhého. Do jeho území nezasahuje. Jako když dva sousedé mají pozemky spojené jedním plotem. A scházejí se vždy u branky. Vždy na půli cesty.
2. mez: Oba ještě přehodnocují své předpoklady
Partner A vyrostl v láskyplné rodině. Všichni si dávali najevo, jak moc se mají rádi.
Partner B na křehká slova nevynakládá energii. Na nějaká objetí, vyznání, natož dárky jen tak „nemá čas“.
Jak bude partner A interpretovat chování partnera B? Jako lhostejnost? Nelásku? Odtažitost? Nevěru?
Všichni máme v sobě na základě zkušeností tzv. předpoklady. Očekáváme, jak se druhý bude chovat, protože to odpovídá vzorci, v jakém jsme byli vychováni. Když chceme udělat obzvláštní chybu, ještě se svěříme kamarádům. Jenže kamarády si vybíráme obvykle na základě obdobných vzorců chování, a tak vůbec nepřekvapí, že nás kamarád „ujistí“, že mají špatného partnera, protože „tohle přece není normální“. A na podporu svého tvrzení ještě přivede svého kamaráda (také s týmž vzorcem chování), který našeho partnera definitivně popraví.
Přitom na vině není partner, ale naše předpoklady. Naše očekávání, která nemusejí mít vůbec nic společného s realitou. Co když partner vůbec není lhostejný, odtažitý nebo dokonce nevěrný? Co když je to prostě JEHO způsob lásky? A JEHO způsob lásky není o nic méně pravdivější než NÁŠ.
Chceme-li se vytočit ze začarovaného kruhu nejistoty, položme si klíčovou otázku: Jaká jsou fakta? Faktem rozhodně není pocit: „Já ho miluju, ale on mě tolik nemiluje.“ Nikdo nemůže vědět, jak ho druhý miluje. A už vůbec to nemůže soudit na základě (falešných) objetí, (prázdných) vyznání, (alibistických) dárků. Četli jste Proč partnery nikdy nevidět očima?
Není tím, co zabíjí vztah, spíše náš předpoklad než náš partner?
3. mez: Oba ještě chápou, že partner není v jejich hlavě
Partner A měl v práci příšerný den. Domů přichází vyčerpaný, se zkaženou náladu a potřebuje podporu, klid.
Partner B měl v práci výborný den. Doma čeká nadšený, s bezvadnou náladou a potřebuje dovádět, radovat se.
Srážka. Partner A totiž z nějakého tajemného důvodu očekává, že partner B ví o jeho špatné náladě. Ale partner B o ní nemá ani tušení. Oba se pohádají, často i urazí. Naštvou se na sebe. Mají totiž pocit, že druhý partner čte jejich myšlenky. Že bude správně odpovídat i na nevyřčené otázky. Že rozptýlí i neprojevené frustrace.
Ne, je to jako ve všem ostatním. Co neprojevíme, toho nedosáhneme.
Ve správném vztahu pracují partneři na tom, aby vědomě komunikovali své potřeby, i když jim samotným se zdají jasné. Nebo ještě lépe řečeno: především tehdy, když se jim zdají jasné.
4. mez: Oba se ještě snaží jít ve šlépějích druhého
Až do seznámení jsme každý šli svou cestou. Ta tvořila naši minulost a předurčila naši přítomnost. Ale dál už můžeme (ba dokonce bychom měli) jít společnou cestou. Ta vytvoří naši budoucnost.
Zdá se to obtížné, když každý máme na věci jiný pohled. Ale jde to. Oba se díváme možná z jiné výšky nebo z různého úhlu, ale cesta se jen proto nemění. Bez ohledu na naši odlišnou perspektivu můžeme činit jednotné kroky.
Ano, žena má možná kratší krok. A muž příliš dlouhá chodidla. Ale jeden druhého se mohou přizpůsobit. Pak se žena cítí v mužských šlépějích jistá a bezpečná, zatímco muž přestane tolik spěchat kupředu a jeho kratší kroky, jimiž bere ohled na ženu, jsou rozvážnější. To je výhoda vztahu. Muž je uvážlivější, žena méně zranitelná. Ale jen tehdy, když kráčí společně.
Říká se tomu porozumění. Například partner A v noci špatně spal. Pokud to partnerovi B vysvětlí, ten pochopí, že partner A není ve své kůži, je podrážděný, unavený a nevykládá si to osobně. Jak si můžete všimnout, odpovědnost mají oba stejnou. Bude-li partner A mlčet, partner B může cítit vnitřní bolest nebo dokonce hněv. A vztah vzplane.
Sdílení bolestí a starostí vede k opačnému efektu. Vztah posílí. Partner B partneru A nabídne uvolňující masáž, při které nádherně usne a doplní energii.
5. mez: Oba ještě chápou hodnotu osobního růstu
Víte, jak zjistíte, že něco žije? Vnímáte známky růstu.
I když přestaneme růst fyzicky, rosteme zkušenostmi. Vztah nevyjímaje. Roste jen tehdy, když jsou oba partneři ochotni se učit a pracovat na sobě i na vztahu samotném.
Ve správném vztahu lidé rostou rychleji i proto, že se mohou učit jeden od druhého. Vzájemně se provokují k novým činům a zkušenostem. Protože se milují, vzájemně se podporují a chrání. Jsou jako rodič, který učí své dítě plavat tak, že mu tajně pod tělem dělá záchranu. Ano, nechávají mu – svobodu, nezávislost, rozhodnutí.
Nejnešťastnější bývají partneři tehdy, kdy k sobě příliš přilnou. Téměř se přilepí. Jako když spolu usnete v těsném objetí. Máte obavu se pohnout, abyste druhého neprobudili. Vaše obětavost se promítá do Vašeho nekomfortu. „Nevadí Ti, jak ležím?“ položí partner otázku, na kterou nelze říct NE. Bohužel to může platit oboustranně. Takže dva lidé dělají to, co ani jednomu nevyhovuje, ale oba mají pocit, že druhému ohromně prospívají.
Přestože jsme ve vztahu, stále jsme sami sebou. Pokud přestaneme být sami sebou, přestaneme do vztahu přinášet jinakost, živost, náboj. Vztah ztratí smysl. Druhý nepocítí žádný rozdíl, je-li s námi, nebo sám.
Pamatujme si, že změna je základem vesmíru a lidé nejsou žádnou výjimkou. Kdo neroste, nežije. Vztah, který se nemění, umřel.
6. mez: Oba ještě předpokládají nejlepší řešení
Život nám neustále hází do cesty spoustu překážek. Ať děláme cokoli, nejsme dokonalí. Všechno, co děláme, je možné udělat lépe. Všechno. V každém okamžiku tedy máme možnost partnera odsoudit za to, co udělal. Protože to mohl udělat lépe. Neštěstí mnoha vztahů spočívá v tom, že primitivní partner neustále něco vyčítá – a má pravdu.
Vztahy, které se chtějí posouvat kupředu, musejí stát na jedné zásadě: Jakýkoli krok, který učiníme, je nejlepší možný v dané chvíli. Tečka. Je to jediná možnost, jak si udržet optimistický pohled na život i partnera. Jen tak je možné vybudovat si ve vztahu vzájemnou důvěru. I když partner dělá z našeho pohledu zjevné chyby, tak je-li ochoten na sobě pracovat, kráčí kupředu.
V FC Academy mám 13 000 studentů. Významná část by chtěla odejít ze zaměstnání, kde prožívá hororové situace. Ale nemá sílu se od upíra odpoutat. Ještě ji nemá. Je to jako v každém jiném vztahu. Musí kalich trpělivosti výrazně přetéct. Ten nešťastník neztrácí čas. Naopak, sbírá životně důležitou zkušenost. Stojí ho energii, mnohdy i živoření. Lidé s nejnižšími platy jsou vždy nejvíce závislí na svých zaměstnavatelech a paradoxně nejloajálnější.
Vidíte partnera, jak se očividně trápí? Buďte optimističtí. Kultivovaný optimismus vždy udává tón. Dodává sílu, energii, odvahu. Díky tomu je vztah více než součet jeho částí.
Ať podniká partner jakékoli kroky, jsou správné. Správné pro jeho růst. Buď vedou k úspěchu, nebo ke zkušenosti, kterou právě potřebuje.
7. mez: Oba jsou ještě schopni zrcadlení
Víte, jak vypadá jin a jang? Dva vykousnuté obrazce zapadají do sebe a tvoří perfektní kruh. Co jednomu schází, druhý doplní. V konfliktních situacích se chovejme naprosto stejně:
Ona: „Zapomněl jsi na mé narozeniny. Jsem naštvaná a zraněná.“
On: „Promiň, že jsem zapomněl na Tvé narozeniny. Chápu, že jsi naštvaná a zraněná. Cítil bych to samé na Tvém místě.“
Opakování těch samých slov, jen v opačném gardu, znamená jít ve stejných šlépějích, i když máme pocit, že kráčíme proti sobě. Možná to tak opravdu je, ale jdeme-li ve stejných šlépějích proti sobě, musíme se někde potkat. A obejmout. Tak končí každé zrcadlení. Porozuměním. Odpuštěním. Upevněním.
Nejčastější důvod, proč to ve vztazích negativně jiskří, je v tom, že se dva cítí vzájemně odpojeni. Zlobí se jeden na druhého. Místo aby hledali cestu, jak se opět propojit. Jde to jednoduše. I beze slov. Květinou. Úsměvem. Objetím. Trochou humoru. Bez odkladu.
8. mez: Oba si ještě dělají čas, aby mohli pečovat o vztah
Když rodič nemá čas na své dítě, pořídí mu chůvu. Nebo ho strčí do jeslí. Představte si, že bychom totéž udělali s partnerem, na kterého nemáme čas. Zaplatili bychom si gigola, který by nás suploval, nebo bychom vložili partnerku pro dnešek do klubu, kde si může hrát s jinými pány.
Ne. Jestliže si chceme vybudovat vztah s dítětem, musíme na něj osobně mít čas. Dvojnásob to platí s partnerem. V pořádných vztazích mají lidé čas exkluzivně a jen na sebe. To jest bez čumákování na displej telefonu a dělání se nepostradatelným pro všechny ostatní. Nebuďme tímto způsobem směšní. Nikdo z nás není v práci nepostradatelný více než ve vztahu. A pokud se tak cítíme, nedivme se, až zjistíme, že ve vztahu opravdu již postradatelní jsme.
Úspěšné páry jsou jako úspěšní podnikatelé. Za jejich spokojeností je spousta dřiny, kompromisů a odříkání. Mnoho podstoupených těžkých konverzací. Mnoho proher, zjištěných chyb a ponaučení. Mnoho porozumění, vcítění se do druhých.
Aby vztah v divočině života přežil, musí být dostatečně silný. Posilují ho oba partneři. A nikdy ne tak, že druhého oslabují.
Tak to dělají upíři. S upírem není možné vybudovat silný vztah. Jen silnou závislost na tom, co nás dříve nebo později zničí.